Chorvatsko 2000 - 2017, výlet "Raškovické party" do Baško Polje, Split, Makarská, Brač, Biokovo, Veprič. Výlet třídy 1.B - 2004. Budapešť, Kroměříž, Krakov, Osvětim, Brezinka, Hochkar, Wachau, petanque, Salzburg, Salzkammergut, Orlí hnízdo, Berchtesgaden, Obersalzberg, Hallstatt, Vodácké kurzy 2010-2011, Raškovice 2010-2013.
Další foty jsou na http://jhrdy1.webgarden.cz/hochkar-2010-leden, březen, 2011 - 2017, to jsou stránky, kde mám fotky z Rakouska - Wachau, Hochkar, stužkovací večírky, oslavy, Salzburg, Hallstatt, Berchtesgaden, Orlí Hnízdo, lyžák, Mnichov, Hochkar - březen a dále Německo - Mnichov, Rakousko - Krimmelské vodopády 2011 i 2014, nové fotky ze školy, poslední Raškovice - léto, podzim 2011 apod. Připojil jsem odkazy na stránky těchto destinací, nejnověji stránky Hochkaru v češtině... Na YouTube (hrdas66) potom další videa z těchto akcí. Je tam i ilustrační video k cestě od pláže u kempu Baško Polje až ke stanům. Pro představu, jak to tam vypadá, jak je to daleko, jak vypadají toalety, obchod, pekárna v kempu apod. Doplnil jsem ceny mýtného, ceny pohoných hmot, on-line kamery, předpověď počasí - vše nejaktuálnější, přidal jsem i odkazy na stránky chorvatských medií. Nejnověji jsem přidal fotky z Hochkaru 2012 až 2017 a výlet Cote d´Azur a Provence (Monaco, Avignon, Chateauneuf du Pape, Nice, Cannes, Saint Tropez, Orange, Grasse, Apt, Bonnieux, Gordes, Roussillon (Vaucluse) - okrové doly, Menton, Verona) - 2012 a 2014 apod., včetně informací o těchto místech.
V levém sloupci dále najdete "Aktuality Chorvatsko 2012 - 2017", nejčerstvější informace k cestování do Chorvatska a v Chorvatsku, veškeré ceny mýtného, potravin, vstupné, spoustu zajímavostí, nových, aktuálních informací apod. V pravém sloupci např. "Baška Voda - aktuální počasí", "HAK - aktuální záběry z cest, přechodů apod - Chorvatsko", "Aktuální ceny paliva v Chorvatsku" nebo "Ceny mýtného - Chorvatsko" a spoustu dalších informací. Stačí kliknout.
Chorvatsko - publikace, nejen v češtině, ale i v angličtině, němčině a chorvatštině. Spousta zajímavých informací z infocenter, odborných časopisů, cestovních kanceláří, turistických združení, mnoho rad, tipů, map, ceníků apod...Mé další stránky na téma Chorvatsko (zadej - Jiří Hrdý): Pinterest, YouTube, Facebook, Twitter, Flipboard, issuu.
Chorvatsko - publikace, nejen v češtině, ale i v angličtině, němčině a chorvatštině. Spousta zajímavých informací z infocenter, odborných časopisů, cestovních kanceláří, turistických združení, mnoho rad, tipů, map, ceníků apod... klikni níže
a mé profily: Pinterest, YouTube , Facebook
, Twitter, Flipboard, issuu
Baška Voda.jpg
Villa Borovina(1).jpg
Jiří Hrdý.jpg
http___jhrdy1.webgarden.cz_rubriky_hochkar-2014-brezen(1).jpg

Alpy, Vysoké Taury a jiná dobrodružství v mlze i dešti aneb když se z visutého mostu stane ledová jeskyně.

Tento cestopis měl být původně jednodílný a jeho celý název zněl Alpy, Vysoké Taury a jiná dobrodružství v mlze i dešti aneb když se z visutého mostu stane ledová jeskyně. Nakonec mě přepadlo zbytečně moc myšlenek, nějak jsem se rozepsal a ve finále dlouhý text raději „rozčápil“. Jak již titulek napovídá, rakouské Alpy mi prostě nejsou souzeny. Někdy mám takřka tendenci těm, kteří tvrdí, že zde bývá někdy i hezky, nevěřit. Já sám to ještě nezažil, a přesto, že jsem se nacházel pod Dachsteinem i pod Grossglocknerem, nic jsem z nich neviděl. Jen hustou mlhu, a pokud jsem zvednul hlavu pyšně příliš vysoko, napršelo mi silně do oka. V polovině letošního září to bylo stejné. Přitom jsem měl být počasím odměněn coby dobrodinec, protože výlet jsem věnoval manželce k narozeninám. A ani použití logiky mi moc nepomohlo. Spočítal jsem si totiž, že pokud tady už téměř dva týdny v kuse prší, je málo pravděpodobné, že situace bude za další necelé dva týdny stejná. Ani meteorologům jsem nevěřil, tak dlouho dopředu se nemůžou trefit, a v době naší cesty už bude jistě relativně krásně, v horším případě až oblačno. A kupodivu se nemýlili naši znalci počasí, ale já. U nás doma bylo relativně pěkně, v krajích rakouských pak temno, mraky se plazily po zemi a na nedostatek vláhy si rozhodně nikdo stěžovat nemohl. Přesto všechno jsme nakonec byli rádi, že jsme jeli a na spoustě míst se nám i v nepříznivém počasí vysloveně líbilo. Ale začněme postupně a od začátku.

 
 

 
 

 
Hohenwerfen
lupa

Když jsem obdržel od jedné CK nabídku na dvoudenní výlet do oblasti pohoří Hohe Tauern, řekl jsem si, že musím opět poškádlit paní Fortunu a vyzkoušet si možnost pohledu na krásy alpských panoramat. Programová nabídka v Salcbursku byla pestrá a ve slibované nadmořské výšce 2.246 metrů jsem už také pár desítek let nebyl. Do těchto nadoblačných výšin jsem se nedostal ani tentokrát a celý program dvoudenní akce byl změněn více než rapidně. V každém případě jsem zájezd objednal, zaplatil a ve čtvrtek před odjezdem vyrazil do Liedlu nakoupit něco na cestu. Vybral jsem – mimo jiné - dvě nepromokavé bundy a nový batoh. Bylo mi jasné, že nás takových bylo hodně a se zájmem jsem očekával, kolik lidí přijde k autobusu v „uniformním“ šatu. Těsně po jedné hodině noční jsme vyrazili autem do Litovle a na místo odjezdu dorazili jako první. Ani mě pak nepřekvapilo, že jako druhá dorazila trojčlenná rodina ze Zvole, a její hlava byla oblečena do stejné bundy jako já. Naštěstí nejsem ženská … a víc lidí v lidlovském už nedorazilo. Pět minut před stanoveným termínem odjezdu teprve přijel autobus a pět minut po něm jsme vyjeli.

 
 
lupa

Nabereme ještě další účastníky zájezdu v Olomouci a Prostějově a přes Mikulov se vydáme směrem na Salcburk. Čím více se vzdalujeme od země moravské, tím je obloha zataženější a hustota na sklo autobusu dopadajících kapek větší. Po nějaké době začne dokonce do našeho DAFu na několika místech zatékat. Martina je jedním z postižených. Je nám také sděleno, že program zájezdu bude upravován podle počasí a že zkusíme improvizovat. V sobotu jsme původně měli navštívit Krimmelské vodopády, ledovec na Kaprunu a horské středisko Zell am See, které je prý dnes již více méně arabským městečkem. V neděli jsme si měli prohlédnout lázeňské město Bad Gastein s možností návštěvy skalních termálních lázní a vyjet lanovkou k visutému mostu na Stubnerkogel (to je těch 2.246 m). Z celého programu platila jen ta nedělní prohlídka Bad Gasteinu a výprava na Krimmelské vodopády, která proběhla ovšem také až v neděli. Proč se zcela zrušila návštěva Zell am See – nebo náhradní slibované Mondsee - jsem nepochopil, ale různých postaviček, zahalených od hlavy až k patě do černého hábitu, jsem i tak potkal dost a dost.

 
pohled z Eisriesenwelt
lupa

Jako náhradní program pro sobotní dopoledne je určena obří ledová jeskyně, zvaná Eisriesenwelt. „Naše“ cestovka sem již několikrát plánovala zájezd, který se však nikdy neobsadil, a tak chtěla alespoň vyzkoušet, do čeho by šla. Nevím, jestli bych jeskyni bral jako hlavní lákadlo programu, ale jako „střídající náhradník“ byla skvělá. V kombinaci autobus – pěšky – lanovka – pěšky jsme se dostali do nadoblačných výšin (ten den by ovšem toto označení splňovala i nížina) a následně také jeskyni – svým vstupem připomínající kolegyni „na Stříbrném jezeře“ – navštívili. Ne každý den člověk navštíví nejdelší ledovou jeskyni světa (viz. http://www.turistika.cz/mista/obri-ledova-jeskyne-u-werfenu-eisriesenwelt-bei-werfen). Navíc cesta připomíná cestopisy z jiných pohoří jiných kontinentů … prostě zážitek. Prohlídka super, hlavně díky naší hanácko-rakouské průvodkyni Ivetě, která nám vše tlumočí. Jen je třeba počítat s chladem, nedostatkem světla a jistou fyzickou námahou, zejména při zdolávání mnoha schodů mezi 1.640 a 1.775 m.n.m. Celkové hodnocení: určitě více než přijatelný začátek za téměř nepřijatelného počasí. Těch výhledů je ale opravdu škoda.

 
 
lupa

Potom se přesouváme do lázeňského městečka Bad Hofgastein. Tady se nám už změna programu líbí méně. Původně jsme měli být 2 hodiny v lázních jiných, zde se už jedná o pobyt čtyřhodinový a dražší. A protože jsou před námi zanedlouho lázně maďarské, vydáme se raději s deštníkem na obhlídku samotného městečka. Času jsme měli zbytečně moc, ale téměř sedmitisícový Bad Hofgastein (samotná centrální část je ovšem pouze asi třetinová) za procházku určitě stojí. Hlavně když je hezky. Zajímavá je zejména hlavní dominanta města, kterou je kostel Panny Marie. Koneckonců se jedná v základě o gotickou stavbu z přelomu 15. a 16. století. Kostel stojí na místě svého předchůdce z 11. století a naposledy byl restaurován v roce 1979. Na první pohled upoutá jeho – do nenes se tyčící a roku 1602 zvýšená – věž, na ten druhý pak krásné renesanční náhrobky, umístěné zejména v jeho exteriérové části. Zdrželi jsme se déle než jsem čekal. K tomu je nutno přidat farní dvůr, pěkný hřbitov, evangelický kostel nebo malebná náměstí s různými fontánkami a vývěry minerálních pramenů. Škoda jen nemožnosti obdivovat krásná okolní panoramata a ani teplota i na deštník stále bubnující voda nepatřily mezi zážitky, o které by člověk vysloveně stál. V souvislosti s velikostí obce je zvláštní, že česká mutace wikipedie ji označuje jako městys a přitom není o moc menší než některá rakouská okresní města.

 
Bad Hofgastein
lupa

Po čtyřech hodinách lázeňského pobytu odjíždíme na ubytování. do čtyřapůltisícového městečka Bruck an der Großglocknerstraße. Podalpský penzion, pan hoteliér původem z Olomouce, obsluha česká, Plzeň za trojku a velmi dobrá večeře - to byla fakta, která rozhodně potěšila (při večeři jsme zjistili, že ve výpravě máme i vegetariány – hned nám bylo jasné, které dvě dámy to jsou – a mnohé evidentně vyděsil fakt, že někdo takový skutečně existuje). Minusem byly hodně malé pokojíky a společné sociálky s dalším pokojem, ale nebyly to věci, které by někomu vysloveně vadily. A protože na pokoji byly televize vybaveny stejným počtem českých a rakouských programů, podívali jsme se z postele i na část filmu Probudím se včera. Pak už jen šláftruňk na dobrou noc a doufat, že ráno bude opravdu lépe, jak nám slibovala paní průvodkyně.

 

Alpy, Vysoké Taury a jiná dobrodružství v mlze i dešti, 2. část (Krimmelské vodopády, Bad Gastein)

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
Bruck an der Großglocknerstraße - řeka Salzach
lupa

Ráno skutečně lépe bylo – tedy alespoň v tom smyslu, že nepršelo a obloha byla i o něco světlejší. Vyrazil jsem proto rychle do centrální části městečka Bruck an der Großglocknerstraße, abych si alespoň něco nafotil. Koneckonců bylo celkem jasné, že i dnešní den bude hlavně o vodě. A to nejen díky mnoha vodopádům, které jsme měli vidět. Kostel byl zavřený, a tak mi musely stačit exteriéry, nějaké domy a zákoutí nebo zdejší slavný nultý milník. Nejvíce mě ovšem fascinoval rozcestník, na kterém vidéte jména známá všem fandům zimních sportů. Například Bischofshofen nebo Vilach. A k tomu ten „kopeček“, co je součástí názvu tohoto sympatického městečka. Opět silně zalituji absence modré oblohy a sluníčka. Potom nás už čeká snídaně (a zjištění, že s námi v penzionu byla ubytována skupina velmi pěkných mladých osamělých dívek z naší domoviny, které zde cykloturistovaly), po které si ještě jednou odskočím do města a tentokrát už mám štěstí. Neogotický farní a poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie tedy navštívím i interiérově. Je otevřeno a uvnitř prázdno, ale vzápětí jsem farářem vykázán, že zde nacvičují jakési oratorium. Nevím sice, co zde kdo skutečně dělal, ale kostel mě nijak zvláště nenadchnul. Rychle doběhnu na hotel, nechám se napomenout manželkou, že jsem nepomáhal při balení (mé tvrzení, že jsem ji chtěl opět nechat vyniknout, se moc neujalo). A vzápětí začne opět mrholit.

 
 
 
 
 
výhled od Krimmelských vodopádů
lupa

Odjíždíme k hlavní atrakci zájezdu. Tou jsou Krimmelské vodopády. Třístupňový „div světa“ dosahuje celková výšky 385 metrů a je to fakt bomba, Kolem vodopádu vede turistická trasa a vstup je zpoplatněn. Nepravidelně se zde zdražuje a i nám už stihli letos další půleuro přihodit, takže jsme dali 3 eura za osobu (je přitom zajímavé, že na vstupence nenajdete o ceně ani zmínku). Není to pro našince zase tak málo, ale cesta kolem vodopádu je opravdu pěkně udržovaná a ty vyhlídkové plošiny také nikdo nevybuduje zadarmo. Až k vrcholovému altánu nás nakonec dorazilo z celého zájezdu jen sedm a my s Martinou jsme zůstali těsně pod stupni vítězů. Měli jsme ale nejvíce nafoceno a já asi i vypoceno, protože nová bunda byla zcela nepropustná všemi směry. V každém případě už teď mohu říct, že jsem viděl jedny z největších a nejnavštěvovanějších vodopádů v Evropě. Jako bonus jsme při pohledu vzhůru zase po dlouhé době viděli sníh. Překvapilo mě, kolik žen v černých hábitech a s burkou absolvovalo tuto výpravu také. V závěru jsme stihli i prohlídku nabízených pohledů, publikací a suvenýrů, lehké občerstvení a návštěvu bezplatných záchodů na parkovišti. A jen pro upřesnění: v této chvíli jsme se nacházeli na rozhraní Vysokých Taur (což je nejdelší část Východních Alp) a Zillertalských Alp v nadmořské výšce cca 1.070 až 1.465 m. A tomu, že máte chodit v pláštěnce a nevytahovat foťák, protože budete pořád zaléváni přívaly vody, nevěřte. Ne, že by na nás občas „pár kapek“ nedolétlo nebo že bych nemusel několikrát osušit a přeleštit sklo objektivu, ale nebylo to nic, co by cestu i v tehdejším chladu nějak výrazně negativně ovlivnilo.

 
Bad Gastein - vodopád
lupa

Před námi je poslední etapa výpravy s cílem ve městě Bad Gastein. Jedná se o známé lázeňské město a zimní sportovní středisko s více než čtyřmi tisíci obyvatel, nacházející se v národním parku Vysoké Taury (Hohe Tauern), na úpatí hory Graukogel. Zastavíme na okraji města, odkud vyjíždí lanovka na horu Stubnerkogel (2.246 m). Tam se nachází 140 metrů dlouhý visutý most, který nabízí úžasné výhledy na Alpy. Nám ovšem ne. Lanovka přijde na nějakých 30 eur, ale máte férovou možnost se před nástupem podívat na „Panoramu“, jestli má cenu vůbec někam jezdit. Dvojice z Prostějova se nahoru vydala. Neviděli sice naprosto nic, ale hned po návratu k autobusu se mi pochlubili fotografiemi, které má asi málokdo. Visutý most v mlze, pod ním totální bílo a na mostě jedna jediná postava. Jindy je zde totiž narváno.

 
Bad Gastein
lupa

I samotné město Bad Gastein, které v minulosti proslulo také např. těžbou zlata, určitě stojí za návštěvu. Nachází se ve výšce těsně nad tisícovkou nadmořských metrů, je zaříznuto - alespoň dolní částí - v hlubokém údolí a jeho hlavní atrakcí je sedmý největší vodopád v Rakousku, který se propadá centrem města. Je vysoký téměř 200 metrů a přímo nad ním stojí hotel z poloviny 19. století. Dnes je z pochopitelných důvodů prázdný a chátrá. Není sám, protože hukot vodopádu je opravdu hodně silný. Na procházku po městě si připravte více času i sil. Všude totiž jdete buď prudce dolů nebo prudce nahoře. To své si tady najdou snad všichni. Kromě scenerií vodopádu a okolních hor stojí za zmínku např. lázně určené zejména revmatikům, kasino a další historické budovy převážně z 19. století, tři kostely (interiér toho farního, zasvěceného sv. Primovi a Feliciánovi, jsme i navštívili), hornické muzeum, nádraží z roku 1905 nebo historická vodní elektrárna. Kolem celého vodopádu vás navíc provází naučná stezka Wasserfallweg, která vás seznámí s mnohými technickými zajímavostmi, s vodopádem souvisejícími. Přesto, že času zde bylo relativně hodně, prošli jsme jen hlavní část městečka a k autobusu dorazili až pět nebo deset minut před odjezdem mezi posledními.

 
horská květena
lupa

A pak už nás čekala opravdu jen cesta domů. Ovšem cesta dlouhá, takže i když jsme zastavili v podstatě jen u jezera Mondsee (na chvíli a v místě, odkud se opravdu nedalo vyfotografovat nic, co by za to stálo), kde nás opustila naše půvabná průvodkyně, přijeli jsme do Litovle až po půl druhé v noci. Oproti přepokládané 23. hodině to byl posun značný a pro nás, kteří jsme se vlastně jen přesunuli rychle k autu a pokračovali do Šumperka, i lehce nepříjemný. Zvláště proto, že jsme ráno museli normálně vstávat do práce. Počasí nevyšlo, bylo to časově – a občas i fyzicky – náročné, program byl změněn … a přesto této cesty v žádném případě nelitujeme. Jenom doufám, že ty Alpy v modrém opravdu někdy uvidím …

http://www.turistika.cz/rakousko/cestopisy

106. Grossglockner Hochalpenstrasse, Kitzlochklamm, Rauris, Zell am See - Taury - Rakousko

 
Cestopisy, Rakousko
 
 

Za návštěvu Rakouských Taur vděčíme našim známým. Nalákali krásnými fotografiemi z let minulých a nedalo jim tak velkou práci nás do akce "zlanařit". Nabídka týdenního pobytu za ještě starou - solidní cenu (od roku 2014 totiž podražili) - nás tak zavázala těšit se na léto již od podzimu roku předchozího.

 
 

Vzpomněla jsem si na rychlopoznávačku v tomto kraji z roku 2013 – konkrétně návštěvu chlouby - Grossglocknerské vysokohorské silnice. Ač byl konec května, tvrdě vypeklo počasí a sněhová vánice nás daleko nepustila (foto). Zklamaná jsem si tenkrát paličatě slíbila, že se sem jednou vrátím*….

 

Příležitost se naskytla rychleji, než se předpokládalo.

 

Vrtochy počasí nás, bohužel, doprovázely i letos. Ze sedmi dnů pobytu jsme první a poslední strávili na cestě (do Rakouska a pak zpět domů) a dva a půl dne padaly trakaře. V údolí, kde jsme měli zázemí, nastal kalamitní stav. Pokud ale deště netvořily doslova provazy, vyráželi jsme do terénu a díky Taurenské kartě vybírali z alternativních možností – např. termály, muzea, soutěsky. Když jsme se pak večer vracívali zpět, netušili jsme, jestli nás rozvodněná řeka Salzach vůbec pustí přes most do ubytování. Jen pár km za naším útočištěm byla kvůli záplavám zrušena železniční a i automobilová doprava.

 
Zbývajícího dva a půl dne, kdy se na nás usmálo slunko, tedy považuji za obrovské štěstí. Dosyta jsme si užili rakouských hor.

 

*Jedna z nejúchvatnějších panoramatických silnic v Evropě, Großglockner Hochalpenstraße, nacházející se v oblasti nejvyššího rakouského vrcholu Grossglockner (3 798m.n.m.) a Pasterze - největšího ledovce Východních Alp, nás na své trase zavedla do srdce národního parku Vysoké Taury.

 

Vypracováním projektu výstavby Glockner Road byl v roce 1924 pověřen Ing. Franz Friedrich Wallack. Stavba byla zahájena 30. 8. 1930 a v roce 1935 byla 48 km silnice s 26 číslovanými zatáčkami, překonávající 1 748 m. převýšení, slavnostně otevřena.

 

Na výlet jsme vyrazili (z Niedernsillu přes Zell am See a u Brucku odbočkou doprava k mýtné bráně) v brzkých ranních hodinách, protože v tu dobu byla prudce stoupající klikatice jen naše (takové serpentinové rallye bychom si nikde v Česku neužili). Ujeli jsme jen pár cyklistům. Úplný opak nastal při cestě zpáteční (mimochodem pozor na brzdové destičky) - borci na kolech motoristy na přeplněné silnici až škodolibě předjížděli (pocity našeho řidiče auta a zároveň vášnivého cyklisty byly přinejmenším rozporuplné).

 
 

Cestou bylo možné zastavovat na mnoha odpočívadlech a kochat se parádní krajinou. První delší zastávka proběhla ve výšce 2260 m.n.m. v Haus Alpine Naturschau - moderním muzeu přírody. Právě zde jsme s CK, nešťastni, roku předchozího další cestu vzdali, protože nebylo kvůli mrazivé sněhové vánici vidět na krok, ani bezpečně cestovat. (obrázek z roku 2013, obrázek z roku 2014)

 
 

Brzy jsme pak dorazili k (Edelweißspitze) Edelweissspitze (ze silnice odbočkou doleva a poté po krátké úzké cestě z kočičích hlav nahoru - stoupání zde dosahuje až 14 %). Výhledy z nejvyššího bodu cesty (2 571m.n.m.) byly nepopsatelné.

 
Edelweißspitze - Rakousko - Grossglockner Hochalpenstrasse
lupa

Pokračovali jsme dál – nahoru a dolů….. jako na horské dráze…. Užívali jsme si majestátných hor i alpských luk, míjeli vodopády, ovečkám dávali přednost, když se promenádovaly přes silnici … Kousek od cíle jsme projeli polootevřeným tunelem (VID.), po levé ruce minuli přehradní nádrž Mooserboden (nacházející se ve výšce 2036 m., napájenou vodou z největšího rakouského ledovce - VID.) a dostali se k vrcholu (spíše vyvrcholení) výletu - na výšinu císaře Františka Josefa (Die Kaiser-Franz-Josefs-Höhe – 2369 m.n.m. - VID.). Pojmenovaná je podle Františka Josefa, který v roce 1856 s chotí, Alžbětou, nazývanou Sissi, oblast navštívil a z městečka Heiligenblut k výšině za 4 hodiny vyšlapal (na počest této události stojí v místě jeho socha).

 

Turistům je zde k dispozici etážové parkoviště s vysokou kapacitou parkovacích míst. V návštěvnickém centru jsou restaurace a různé výstavní místnosti.

Rakousko - Grossglockner Hochalpenstrasse
lupa

Vyhlídková plošina nabízela ohromující pohled na splaz Pasterze - největšího zachovalého ledovce východních Alp, Großglockner (3 798 m.n.m.) a v dálce horu Johannisberg (3460 m.n.m.). K ledovci by se dalo sejít či sjet lanovkou, ale my zvolili procházku po Kamzičí stezce, kopírující úbočí hor. Cesta začínala průchodem několika tunely (temnotou provázeli poměrně šílení akustičtí průvodci).

 
Rakousko - Grossglockner Hochalpenstrasse
lupa

Ohromný a rychle tající ledovec, po jehož vyznačených místech běhali pidilidi, jsme si prohlédli z výšky (VID). Posvačili jsme před největší horu Rakouska a vrátili se zpět k parkovišti. Zamávali jsme vypaseným svišťům (VID.) a ujížděli zpět. Odpolední cesta byla mnohem náročnější a pomalejší kvůli velkému množství návštěvníků.

 

Za průjezd silnicí se platí mýto - 34 €

Je velmi výhodné si zaplatit na 6 dnů Taurenskou kartu (HoheTauren CARD 2014 - 60 €), na kterou poté můžete jezdit po vybraných místech v oblasti.

Otevírací doba

http://www.bergfex.cz/oesterreich/wetter/ - doporučený web na počasí

 

Kitzlochklamm

Pasterze ledovec vlevo a homole mírně vpravo - Mittlerer Burgstall 2923 m.n.m.
lupa

V Brucku jsme odbočili doprava a jeli necelých 10 km do městečka Taxenbach. Těsně za čerpací stanicí Shell je nenápadná odbočka doprava, tou jsme se dostali ke kaňonu Kitzlochklamm, který vyřízly ledovce a řeka Rauriser Ache. Procházku jsme zahájili shlédnutím 60 m vodopádu. Pohybovali jsme se po lávkách a ochozech. Stále nás obklopovaly vysoké skály. Pod námi bouřila voda a omílala veliké balvany. Vyšlápli jsme nekonečně schodů. Na tom 415 už jsme funěli jako lokomotivy, ale pohledy do hluboké propasti za tu námahu stály. Chybu jsme udělali kousek nad schody a část z nás neodbočila do skalního tunelu, za kterým se schovávala další přírodní podívaná. Přišli jsme, prý, o to nejhezčí. Okruh jsme tedy uzavřeli za necelou hodinu opět na parkovišti u pokladen. Cestou jsme nepotkali ani horolezce, ani příznivce canyoningu, kteří se sem jezdívají vyřádit. I když byla rokle pěkná, dosáhla toho dne místa druhého (ze dvou). Nejvyšší příčku získala bezkonkurenčně předchozí návštěva Großglocknerské silnice.

 

Cena a web: (použili jsme Taurenskou kartu)

Oberwalderhütte 2.973 m - cestou z Die Kaiser-Franz-Josefs-Höhe
lupa

Cestovní kancelář České Alpy.cz, která nám v Rakousku zajišťovala ubytování (s česky mluvícími zaměstnanci), vytvořila k Taurenským kartám přehlednou mapu s místy, na které se karty uplatnit daly. Snažili jsme se využívat denně více atrakcí, nacházejících se blízko sebe nebo po cestě zpět do ubytování.

 

RAURIS

Edelweißspitze - výhledy - nejvyšší bod na Großglockner Hochalpenstrasse
lupa

Zariskovali jsme jednoho uplakaného dne a vyrazili do přírody s vírou, že se třeba počasí umoudří. Před Taxenbachem směrem z Zell am See jsme odbočili doprava a přijeli do městečka Rauris. Odtud jsme lanovkou (Hochalmbahnen Rauris) během krátké chvíle vystoupali do horní stanice (1 753 m.n.m.) – výchozího bodu pro vycházky s výhledy na Vysoké Taury a Raurisertal - VID. Místo pokoukání nám však hory nabízely stále jen pokoupání, pokračovali jsme tedy v čekání na konec deště v přilehlé velmi útulné dřevěné hospůdce.

 
Rakousko - Pasterze ledovec a hora Grossglockner
lupa

Před restaurací se na louce páslo stádo hodných kraviček a stádo nehodných kousajících koní. Kdo neuposlechl varovných tabulí a neprchal, schytal od zvědavců rafanec. V ceně (my skrz Taurenskou kartu, běžně 16 €) lanovky byla Greifvogelwarte - prohlídka podřimujících dravců, umístěných v prostorách nad hospůdkou. Prezentace ani ukázky letu se nekonaly, komu by se taky chtělo v tom pošmournu předvádět.

 
Rakousko - Grossglockner Hochalpenstrasse
lupa

Déšť trošičku ustal, nasadili jsme pršipláště a vydali se po značce 116 kolem pěkného jezírka, nacházejícího se v úrovni horní stanice lanovky, dolů po svých. V mezistanici lanovky, vysoko nad střechami města Rauris, kde se kdysi (již od roku 1354) těžilo zlato, jsme v areálu zanechali parťáky s malými ratolestmi. Mrňata tam (za poplatek) totiž vyfasovala rýžovací pánev, lahvičku s tekutinou na blýskavé úlovky a zkoušela hledat zlato. Než jsme vyrazili do údolí, chvíli jsme zlatokopy pozorovali. Nevím, nevím, jestli honba za pokladem nepohltila více než děti, jejich rodiče.

 

Riskování se vyplatilo. Déšť ustal, z neviditelna vykoukl malý kousek hor. Příjemnou vycházku jsme zakončili v městečku Rauris ve spodní části lanovky.

Edelweißspitze - nejvyšší bod na Großglockner Hochalpenstrasse
lupa

Do ubytování jsme se vraceli z Taxenbachu přes lázeňské, turistické i lyžařské Zell am See, desetitisícové hlavní město stejnojmenného okresu rakouské spolkové země Salcbursko. Chtěli jsme se na chvíli projít kolem Zellského jezera (Zeller See - 1,5km šířka, 3,8 km délka, hloubka až 68m), ležícího v nadm. výšce 750 m. Průjezd přeplněným městem byl katastrofální, parkování téměř nemožné a na promenádě nás rozladili svým hlučným chováním arabští turisté. Město bylo evidentně muslimů, nemělo smysl se tam zdržovat – vrátili jsme tedy rádi do klidného Niedernsillu.

 

Poděkování Míle a Karlovi za pozváníwink

http://zima.ceskealpy.cz/

FOTOGALERIE - RAKOUSKO - TAURY

 

Výstup na Grossvenediger a Grossglockner

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
 
lupa

Zase jsme zatoužili vypravit se do území věčného sněhu a ledu. Tentokrát nás zlákala dvě rakouská géčka. Grossvenediger (3666 m) je čtvrtou nejvyšší horou Rakouska a Grossglockner (3798 m)je, co se výšky týče, na samotné rakouské špici.

Oba se nachází ve Vysokých Taurách a každý jsou úplně jiný. Zatímco Grossvenediger, tato sněhobílá hora, se nám nechtěla ukázat a ani nám nedovolila se z jejího vršku pokochat dalekými výhledy, Grossglockner nám to bohatě vynahradil.

Grossvenediger

 
 
lupa

Po skoro osmihodinové jízdě autem parkujeme na malém parkovišti v Hinterbichlu (1 329 m). Máme v plánu ještě dnes dojít na chatu Defreggerhaus (2 962 m). Batohy jsme si proto zabalili už doma, takže se na parkovišti jen převlečeme a Zdenda si tradičně oblepí nohy kilometry náplastí.

 
 
lupa

Rozcestník v Hiterbichlu hlásá, že na chatu Johannis Hütte (2 116 m), kterou máme po cestě, jsou to tři hodiny a na Defreggerhaus další tři hodiny. Cesta stoupá až k Johannis Hütte po silnici a cestou míjíme dva kamenolomy. Jezdí tu také dost taxíků, které vozí turisty až k první chatě. Lidé si svezením ušetří dobrých osm set výškových metrů a tři hodiny chůze. My však šlapeme po svých.

 
 

 
 

 
 
lupa

Cestou nás chytá první přeháňka. Podobných nás dneska čeká ještě několik. K Johannis Hütte doházíme za dvě a čtvrt hodiny. Zastavujeme se jen na chvíli, abychom posvačili, a pak šlapeme dál. Cesta vede příjemným chodníčkem po travnatém hřebínku. Dešťové přeháňky se mění ve sněhové. Cestou ještě dobíráme vodu z potoka. Postupně se mění tráva v suť a poslední úsek vede už jen po kamenech. Na Defreggerhaus docházíme za dvě a tři čtvrtě hodiny.

 
 
lupa

Jako první se jdeme ubytovat, pak už jen vaříme čaj a odpočíváme. Venku se zatím zcela zatáhlo. Je mlha a není nic vidět. O čtvrt na deset jdeme do ledového matrazlageru, nasadíme čepici a zabalíme se do dvou dek, které kolem těla pořádně udusáme, aby nikudy nepronikal studený vzduch.

 
 
lupa

Chceme vyrazit k vrcholu brzy, tak máme budík na pět hodin. Sice jsme oba už od čtyř hodin vzhůru, ale do páté hodiny se vydržíme válet. V pět hodin rychle sbalíme své věci, abychom nebudili ostatní, posnídáme a v šest hodin vycházíme z chaty jako první. Chvíli za námi pak jde ještě jedna dvojice kluků.

 
 
lupa

Cesta vede nejprve po skalnatém úbočí, po kterém se vystoupá k ledovci, kde se navazujeme na lano. Pořádně fučí, tak jsme rádi, že máme s sebou péřovky. První část cesty po ledovci vede traverzem a až později se začíná zvedat. Vítr je čím dá silnější a stopy z předchozího dne jsou zaváté. Snažíme se jít místy, kde tušíme náznak cesty a doufáme, že jdeme správně a trhlinám se tak vyhýbáme. Pár je jich vidět, ale ty schované snad míjíme. Ale občas se nám podaří zabodnout hůlku do prázdna. Nepříjemný je to pocit.

 
 
lupa

V polovině stoupání do sedla se ujímá prošlapávání dvojice kluků, co jde celou dobu za námi. Kromě stále sílícího větru začíná padat i mlha a slabě sněží. Na tváři se mi dokonce dělá omrzlina, která se vybarví do tmava.

 
 
lupa

V sedle to kluci otáčí, my chceme jít dál. Dochází nás skupina s horským vůdcem. S radostí ho pouštíme před sebe, přece jen je místní, zná terén a ví, kudy vést stopu. Jdeme mu v patách. Před závěrečným úzkým hřebínkem se schází naše cesta s cestou vedoucí z chaty Neue Prager Hütte.

 
 
lupa

Na hřebínku se moc vyhýbat nedá. Je široký tak 40 centimetrů a na obě strany stametrové srázy. Ty však nevidíme, protože je mlha. Trochu adrenalinu ale vyvolávají silné poryvy větru, které občas naruší naši rovnováhu.

 
 
lupa

U kříže je pouze skupina s vůdcem. Rychle vytahujeme foťák a děláme vrcholové fotky. Po chvíli však foťák zamrzá. Tak už nemáme důvod na vrcholu setrvávat. Je zima, fučí a k vrcholu se blíží další skupinky. Honem přelezeme hřebínek a pochvalujeme si, že nám to vyšlo. Za chvíli bude totiž na vrcholu narváno.

 
 
lupa

Sestupujeme v bílé tmě, stopa je opět zavátá a to i přesto, že před malou chvíli tudy prošlo docela dost lidí. Za námi zbystříme zase horského vůdce. Tak ho necháme projít a jdeme za ním. Orientace v sedle není za mlhy vůbec jednoduchá. Všude kolem bílo, skály po stranách nejsou vidět. Snadno by se dalo sejít z cesty a zabloudit do trhlinového pole. Držíme proto tempo s vůdcem a sestupujeme dolů.

 
 
lupa

V traverzu, kde začíná být i vidět, kam má člověk jít, ho předcházíme a pokračujeme ke skalnímu stupni, kde končí ledovec. Odvážeme se z lana, posvačíme a sestupujeme dál k chatě. Ani na chatě se nijak dlouho nezdržujeme, protože nás čeká ještě dost dlouhý sestup k autu. Za drobného deště docházíme za hodinu a půl k Johannis Hütte, kde si dáváme za odměnu jedno pivo a pak sestupujeme po silnici dolů do Hinterbichlu. Cesta to je hodně úmorná a únavná. Nohy už toho mají skutečně dost.

 
 
lupa

U auta s obrovskou úlevou sundáme boty a až pak začínáme přemýšlet, kde budeme spát. Kemp v Hinterbichlu sice je, ale o pár kilometrů dál a taky v nižší nadmořské výšce je také kemp. Volíme vodácký kemp v Schleitenu.

 
 
lupa

Další den odpočíváme a řídíme se tradičním lezeckým pravidlem. Doba, kdy se leze, je doba půstu. Za celý den jsem například snědla jen tři rohlíky. Zato den, kdy se odpočívá, se dá přirovnat obžerství. Zatímco Zdenda se snaží držet si svůj jídelní standard, já jím tento den jen jednou denně. Začnu ráno snídaní, po které plynule přejdu k několika dopoledním svačinkám, obědu, dalším odpoledním svačinkám a večeři. Krátké chvíle, kdy zrovna nesvačím či neobědvám, prokládám tyčinkami a arašídy. Nu což, je přece potřeba doplnit energii a nabrat síly k dalšímu výstupu.

Grossglockner

 

Dnes nás čeká nenáročný den. Chceme jen vystoupat k chatě Stüdlhütte, kam by to mělo být něco kolem tří hodin.

 
lupa

Ráno proto v klidu vstaneme, zabalíme si věci, zaplatíme kemp ve Schlaitenu a odjíždíme do Kalsu, odkud pokračujeme po placené horské silnici (9 euro) na parkoviště u Luckenerhaus (1 918 m). Cestou se nám ukazuje pohled na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m). Celá scenérie Velkého zvonu s čepicí z mraků a jeho sluncem zalitá ledovcová sukně je opravdu úchvatná podívaná a my si v duchu představujeme, jak zítra polezeme nahoru.

 

Z parkoviště odcházíme krátce před desátou hodinou. Cedule udává čas k Luckenerhütte (2 241 m) jeden a půl hodiny a k Stüdlhütte (2 801 m) tři hodiny.

 
lupa

Až k první chatě vede cesta jen po silnici a od parkoviště je chata vidět. Stejně tak máme celou dobu na očích i Grossglockner. Spolu s námi postupují nahoru skupinky důchodců a nutno říct, že jim to docela šlape. Zatímco oni na Luckenerhütte končí, my pokračujeme dál. Chaty jsme dosáhli po necelé hodince pohodové chůze.

 
 
lupa

Bez zastávky pokračujeme dál. Cesta vede po příjemném chodníčku, který kličkuje v četných serpentinách mezi rozkvetlými loukami. Doprovod nám dělají zvědaví svišti, kteří hvízdají a vystrkují hlavy ze svých nor. Závěrečná část traverzuje svah, na kterém stojí chata. U ní jsme po dvou hodinách a pětačtyřiceti minutách.

 
 
lupa

Nejprve se převlečeme do suchého a jdeme se ubytovat do matrazlageru, který stojí 10 Euro na osobu pro členy AV. Pak si v závětří vaříme vynikající oběd - těstoviny se sýrem a šunkou a po něm uleháme do postele a na hodinku a půl se ztrácíme. Pak až do večera jen tak lelkujeme, jíme a hovoříme o zítřejším výstupu.

 
 
lupa

Ještě před spaním si jdeme uvařit do termosek čaj. Společně s námi vaří ještě jedna dvojice Čechů, kteří se chystají zítra také na vrchol. Chtějí lézt přes Stüdlgrat. Zdenda s Kamilem chvíli řeší zajištěnost této cesty a po 20. hodině jdeme spát. Budík máme na čtvrtou ráno.

 
 
lupa

V noci bylo v matrazlageru docela horko. Napůl spíme, napůl ponocujeme, ale to je tradiční průběh noci před náročnějším výstupem. Ve 4 hodiny potichu vypadneme z lágru a v sušárně posnídáme, dobalíme věci. Za deset minut pět nasazujeme batohy a začínám stoupat na Grossglockner. Je už šero, takže čelovky ani nepotřebujeme. Nejprve vede cesta traverzem protějšího svahu a následně se po suti dojde k ledovci. Zpočátku je úplně plytký. Jdeme bez maček a nenavázaní, ovšem za první trhlinou se situace mění. Jsme přece jen na ledovci a trhliny na něm můžou být.

 
 
lupa

Nasazujeme mačky, navážeme se a stoupáme k prvnímu výšvihu. První část feraty obcházíme po ledovci a nastupujeme až do její druhé části. Nenáročná ferata ústí na verandě chaty Adlersruhe (3 454 m). Nám trvala cesta sem dvě a tři čtvrtě hodiny. V závětří chaty posvačíme, navěsíme na úvazek zbytek věcí a začínáme se sunout po ledovci zase blíž k vrcholu. Cesta vede napřed příjemně skloněným kopcem. Postupně sklon narůstá.

 

V serpentinách ve zhruba pětatřicetistupňovém svahu dojdeme k vrcholovému hřebínku a první jistící tyči. Tady už bohužel nastává situace známá většině, co lezli na Glockner. Někteří neomalení lidé nečekají, nedávají přednost, prostě skoro vám lezou po hlavě, jen aby se dostali nahoru nebo dolů. Tato neohleduplnost nejenže zvyšuje nebezpečí pádu, ale i časově zdržuje.

Postupujeme pomalu nahoru, napřed jde Zdenda první, nakonec si troufám jít do čela i já. Docházíme na vršek Klein Glockneru. Odtud je potřeba sestoupit do sedla Glocknerscharte. To je ono proslulé sedýlko s hřebínkem úzkým tak akorát na délku nohy, přičemž na obě strany spadají mnohasetmetrové strmé žleby. Dál už se na vrchol nejvyšší hory Rakouska pokračuje mixovým terénem.

Na Kleinglockneru nás dochází skupinka Čechů, mezi nimi i Kamil s Blankou, kteří si rozmysleli jít nahoru Stüdlgratem a šli klasikou. Na vršku malého Glockneru se však kromě Kamila zaseknou a poslední pasáž absolvovat nechtějí. Chvíli se přemlouvají, jestli jít nebo nejít. Nakonec se ke Kamilovi přidává ještě jedna holka a spolu s námi vystoupí na vrchol Grossglockneru.

V 11.20 hodin jsme tak stanuli na nejvyšším bodě Rakouska. Viditelnost je nádherná, zdržíme se na vršku docela dlouho. Pak už je ale čas začít sestupovat.

Do sedle mezi Glocknery slaníme a pak postupujeme po vzdušném a exponovaném hřebínku zpočátku jištěním od tyči k tyči. Právě pro sestup se táhneme s dvěma padesátimetrovými půlkami, takže po chvíli začínáme se Zdendou slaňovat až dolů pod nástup na skalnatý hřebínek. Byl to skvělý nápad vzít pro tyto účely tato dvě lana.

Pak už nám zbývá přejít přes ledovec, seběhnout feratu a znovu nastoupit na ledovec, po kterém dojdeme k suti a následným traverzem k chatě. Celá akce nám trvala 12 hodin. Hodně bylo dáno zácpou ve vrcholových partiích.

K závěrečnému sestupu se vydáváme o půl šesté. Cesta ubíhá dobře, i když je znát, že toho za dnešek máme plné brejle. Zdenda ještě stíhá cestou dolů honit po loukách sviště s foťákem a snaží se ulovit pěkný záběr. Za hodinu a půl jsme dole u auta a přejíždíme zpět do vodáckého kempu ve Schlaitenu.

Zdroj: http://www.turistika.cz/cestopisy/vystup-na-grossvenediger-a-grossglockner

Krimmelské vodopády

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
Pod spodním vodopádem
lupa

Uprostřed Rakouska, v spolkové krajině Salcbursko, na konci údolí Pinzgau (to je známé zejména chovatelům hovězího dobytka) nad horskou vesnicí Krimml se nachází pohádkové místo - divoké vodopády. Domácí lokálpatrioti tvrdí, že jsou nejvyššími v Evropě a nemáme důvod jim nevěřit, vždyť vody horské říčky Krimmler Ache zde padají přes tři prahy v celkové výšce 380 m (v propagačních materiálech se uvádí i 385 m: dolní stupeň 140 m, střední 100 m a horní 140 - 145 m). Na jejich vznik měla podstatný vliv síla ledovců v době ledové.

 
 

 
 

 

Malebné i léčivé

Duha
lupa

Když jsme před čtvrtstoletím navštívili Krimmelské vodopády, vyvezl nás do Krimmlu vláček úzkorozchodné železnice. Dnes jezdí vlak jen do Mitersillu a tak jsme loni využili autobus z Zell am See, a to až na parkoviště pod vodopády. Tehdy i dnes před brankou, kterou střeží přísná holka, je kasa: vstupné 2 € slouží především na údržbu vyhlídek a chodníku, jehož stoupání je zmírněno serpentinami, aby po něm mohli vystoupit i starší lidi, dokonce i s hůlkami v ruce anebo maminky s kočárky. Prvé schody vedle dolního vodopádu vybudovali už v r. 1835. Schody se v roce 1879 změnili na úzkou stezku, no po spuštění provozu krimmelské (pinzgauské) lokálky v roce 1898 přibývalo návštěvníků, co vedlo k rekonstrukci chodníku do dnešní podoby. Slavnostně byl otevřen 11. srpna 1901. O dva roky později začali místní podnikavci vybírat mýto, resp. vstupné. Samozřejmě, že před vchodem k vodopádům jsou nejrůznější stánky s občerstvením a suvenýry (nerosty, kravské zvonce a jiné) a informační panely, jako i informační středisko Národního parku Hohe Tauern, do něhož Krimmler Wasserfall náleží.

 
Krimml
lupa

Už nejspodnější stupeň nás přesvědčí o obrovské síle vody, ale i o neskutečném čaru tohoto kouta přírody. Na vyhlídkách se musíme skrýt v kapuci anebo pod deštníky, protože vítr nese závoj chladných kapek. Platí to zejména o vyhlídce Regen Kanzel (Regen je v němčině déšť). Jak jsme se dočetli v místním tisku, výzkumy prokázali, že pobyt u vodopádu a zejména jeho vodní tříšť má příznivý účinek na lidi trpících astmatem. Malebnost zvyšují oblouky duhy, která obyčejně při prohlídce nechybí.

 

Zdrojem jsou ledovce

Střední vodopád
lupa

Zdrojem Krimmelských vodopádů je 17 potoků, které vytékají z ledovců Zillertalských Alp. Trvá zhruba 9 - 12 hodin, kým se voda z pramenů dostane po asi 18 km toku až na horní práh vodopádů, takže nejbouřlivější jsou mezi 21. až 24. hodinou. A samozřejmě tehdy, když se v dlouhém údolí Krimmler Ache rozzlobí mračna s hromy a blesky. Průtok tohoto horského toku se pohybuje v průměru od 0,2 po 57,2 m³/s, minimum je v únoru (vodopády však mají svou nenapodobitelnou malebnost i v ledovém objetí), maximum v letních měsících. Podle knižního průvodce nejvíc vody proteklo Krimmelskými vodopády 25. srpna 1987 a bylo to až 180 m³/s. Za rok je to v průměru kolem 177 miliard litrů vody, což je ohromná síla, která lákala podnikavce. Už ve svých počátcích se cestovní ruch setkával v ostrém souboji s energetickou lobby, která v roce 1899 začala využívat 12 m³ vody na pohon 19 turbin vodní elektrárny. Naštěstí argumenty odpůrců z řad ochránců přírody se ukázali být silnějšími a v další energetické výstavbě se už nepokračovalo. V roce 1961 se stali Krimmelské vodopády přírodní památkou a o šest let později jim Rada Evropy udělila Evropský diplom pro ochranu přírody.

Zdroj: http://www.turistika.cz/cestopisy/krimmelske-vodopady--1

Ďábelská alpská trojkombinace

 
Cestopisy, Rakousko
 
 

 

Ďábelská alpská trojkombinace

 

aneb Grossglockner 3798m, Piz Bernina 4048m a Ortler 3905m v jednom týdnu.
Tak na tuto dovolenou jsem se hodně těšil. Taky proto, že nás autor expedice Bob již 14 dní předem zásoboval různými vypečenými materiály. Když ale 14 dní před odjezdem nasněžilo v Alpách poměrně dost sněhu, začal jsem být trochu nervózní. Zvláště po zkušenosti z neúspěšného pokusu o Gross loni na podzim, kdy nás zastavil rovněž sníh na chatě Adlersrühe.

Vyrazili jsme po šťastném shledání 16.6.06 z Břeclavi ve složení : Bob, Petr, Robert a já. Cesta byla vcelku nezajímavá až na jednu zastávku na odpočívadle, kdy Robert nedal ani ruční brzdu ani rychlost a my se vydali noční tmou samospádem z kopce po parkovišti.

Nad ránem (2:30) jsme dorazili na parkoviště u Lücknerhause. Placení silnice se nekonalo a tak jsme vklidu usnuli ve stanu u auta. V 8:00 po nezbytné hygieně a přebalení jsme vyrazili směle přes chatu Lucknerhütte směrem k chatě Stüdlhütte, na kterou jsme dorazili kolem oběda.


Chatu zrovna otevírali. V našem plánu ale bylo založit B.C. až v sedle Schere ve výšce cca 2950m, což se nám podařilo a mohli jsme se vydat na odpolední průzkum terénu. Počasí bylo krásné, ale k večeru se začalo zatahovat.



Pršelo skoro celou noc. Z plánovaného budíčku v 5 hod. nebylo nic. Nakonec se nám ale podařilo vyrazit do akce za mlhy cca v 6:20. Naše výprava se rozdělila. Petr a Robert vyrazili normálkou přes ledovec a chatu Adlersrühe , já a Bob jsme nastoupili do hřebene Stüdlgrad. Musím podotknout, že přístup je hodně zdlouhavý a i když jsme věděli vcelku přesně kudy, tak jsme si neodpustili počáteční 3-4kové free lezení vlevé části nástupu. U Frühstückplatzu jsme byli v 9:00. A tady to konečně začalo být zajímavé a pěkné polezení. Všechny detailní popisy míst na trase si nepamatuji, ale moc pěkná byla Plotna.


Na ní jsme si obuli mačky a pokračovali. Kousek výš bylo asi nejtěžší místo - firnový asi tak 70ti stupňový svah s rozměklým sněhem. Problém - jít vlevo nebo vpravo - není vidět žádné jištění ? Po chvílích trápení a boření se ukázalo, že jít vlevo do úžlabiny bude výhrou. Dokonce se k naší radosti začala trhat mlha a už jsme zaslechli kluky, kteří mezitím dorazili normálkou na vrchol. Ještě asi 10m sněhový hřebínek, pár oblézaček a sněhových polí a ve 12:06 jsme stanuli spokojeni na vrcholu. Sestup normálkou do B.C. byl již velmi slunečný a pohodový. Usušili jsme věci a začali klesat do údolí. V 19:00 jsme již opět za deště (očekávaná večerní bouřka z horka) vyrazili směr Itálie k Piz Bernině.

Po náhodném bivaku někde u cesty, překročení sedla Passo Tonale, kde jsme nabrali vodu a po chvilce bloudění v městě Sondrio (Italové mají otřesné značení) jsme začali stoupat údolím Valmalenco k přehradě Campo Moro (cca1990m). Velmi zajímavé jsou místní tunely rubané nahrubo ve skále. Po přebalení věcí a posilnění nás to už už táhlo do kopců, protože bylo nechutné vedro. Přešli jsme s plnou polní po hrázi a přes chatu Carate Brianza (zavřená) zaútočili na chatu Marinelli Bombardieri (2813). A to byla opravdu bomba jak již sám název napovídá.


Tam nás čekalo překvapení. Chata byla sice zavřená a opuštěná, ale byla zpřístupněna její "winterraum" část: kuchyně, ložnice a „přezouvárna", kde jsme si nafasovali papuče a zavládla naprostá pohoda. Po večerním vyjasnění se ukázala i zítřejší trasa. 20.6. ve 4:40 ráno jsme vyrazili k vrcholu. Nejdříve jsme překonali malé sedlo a po přechodu ledovce se jali hledat ferratu, kterou se dá nejsnadněji vystoupit k chatě Marco e Rosa (3597). Bob mě sice podle nastudovaných fotek navigoval, že ferrata by měla být dále v údolí, ale já jsem šel po starých stopách a po cca 150 výškových metrech 60 stupňového svahu spatřil první kramle a žebříky. Ferrata nebyla ani lehká ani těžká - v jednom místě to šlo asi 10m vyloženě přes ruce, led dost klouzal. Obtížnost zvyšovala voda z tajícího sněhu a led. V 8:00 jsme se usídlili u nové chaty Marco e Rosa k odpočinku (chata opět zavřená- starý winterraum ale fungoval krásně). Po chvilce následoval nástup na firnový svah, který se na několika místech bořil. Svah jakoby neměl konce a navíc se neustále zvedal do vertikální pozice. Naštěstí se objevila skála a v ní 3-4ková velmi dobře kruhy zajištěná cesta na hřeben. To nejlepší ale mělo teprve přijít - velmi vzdušný sněhový hřebínek.


Opravdu to chtělo vysoké soustředění a pevný krok. Kluci se chvilku zasekli s jištěním a tak jsem dosáhl na vrchol Piz Berniny (4048) v 11:22 jako první. Mezitím jsem potkal těsně před vrcholem dvojici, která vystoupila hřebenem Biancograt ze švýcarské strany a pokračovala přes Marco e Rosa a kaskády Bellavista zase dolů. Opravdu jsem jim tu štreku nezáviděl.


Na vrcholu po příchodu kluků a dalších dvou dvojic začalo být těsno. Proto jsem asi po 20 minutách zavelel k ústupu.. Vše probíhalo hladce, takže jsme kolem 17.hodiny byli v papučích na chatě Marinelli. Druhý den jsme po vydatném spánku sestoupili na parkoviště a po sjezdu do údolí hledali obchod na doplnění zásob. Bylo „pouhých" 36 stupňů aklimatizované „Supermercato" bylo jen slabou náplastí na naše zmožená těla. Také proto jsme na tuto noc měli v úmyslu najít kemp a trochu se zkulturnit a vlastně i zhodnotit situaci, co se sil a chuti na další vrchol týče. První pokus o camp za Bormiem nevyšel, přejeli jsme sjezd... Po konzultaci s mapou jsme pokračovali ve stoupání do sedla Stélvio (2758m). Při pohledu na mohutnou západní stěnu Ortleru se nám do něj opravdu nechtělo. Ale teď byl cíl camp v Trafoi. Bohužel, nebo spíše bohudík, byl i tento zavřen. Po pár nadávkách, kdy že začíná sezóna, jsme sjeli až do Prata, kde nás čekalo velmi příjemné překvapení v podobě kempu Sägemühle. Noc stála pouhých 11 euro/osobu. Největší lahůdkou bylo dokonalé sociální zázemí s bazénem, vířivkou a vším možným v ceně. Opravdu luxus s výhledem na zasněžené vrcholky.


Po tomto velmi příjemném osvěžení bylo při večerním smažení a vaření rozhodnuto: prostě to zkusit. Dokonce jsme plánovali vyjet kousek lanovkou, což nakonec padlo, protože opět ještě nezačala sezóna.

22.6. jsme přejeli do Soldy na parkoviště (1844) a v 8:50 hurá do lesa. Cesta probíhala nečekaně hladce. I stoupání nebylo kruté a tak jsme přes chatu Tabaretta (2556), která již byla otevřena, stoupali serpentinami k chatě Payer (3029). I tato byla již kupodivu otevřena. Přesto to ale nebyl náš cíl. Chtěli jsme vystoupat až do bivaku (Ortlerbiwak) ve výšce 3316m a tam přenocovat. Cestou jsme potkali partu Čechů, ti ale na vrcholu nebyli. Překážkou se jim ukázala být parta vysokohorských pracovníků, kteří opravovali ferratu. Po vylezení prachem pokryté, částečně dokončené ferraty nás od dalšího postupu normálkou k bivaku odradili dva sestupující Italové. Prý je to „very dangerous". Pokračovali jsme tedy direkt suťovým polem a skalkami k sněžnému sedlu pod bivakem.


Tento zážitek opravdu nedoporučuji a nezkoušejte to. Terén bych přirovnal k hromadě uhlí. Kámen, který se vám zdá oporou, je volný. Není zde takřka žádné místo pro jištění - humus. Po strastiplných dvou hodinách nejistoty a kamenných minilavin se nakonec podařilo bez újmy dosáhnout předpolí a z něj dorazit do bivaku (v 15:55). Doplnili jsme vodu, zapsali se do knihy, kde co pátý zápis je český a pomalu šli na kutě.

Ráno v 6:15 jsme nazuli železa a nastoupili na ledovec překonávat trhliny a další výškové metry. Na vrcholu nám zkazila radost trochu mlha a nějaké lidské exkrementy. Lidi nebuďte hovada ! Alespoň si to zakopejte - ve sněhu to přece není žádný problém.





Přesto ranní panorámata a pohled na Hintergrat mne utvrdil v tom, že tyto pohledy jsou to, co mě žene vzhůru.

V 9:20 jsme byli už zase zpět v bivaku, přebalili věci a začali sestupovat, ale rozhodně normálkou. Včerejší dobrodružství na suti jsme nehodlali opakovat. Cesta se ukázala rozhodně lepší než jak ji popisovali Italové apo krátkém slanění jsme pelášili po firnu k ferratě.

U ferraty došlo k malému-velkému faux pas. Při slézání malého výšvihu mi zmizel foťák. Bohužel jsem neviděl kam padá, přesto jsem ho šel hledat do suťoviska pod skálou. Sestup a výstup cca 100 výškových metrů + hledání mi zabral tak hodinu. Bohužel, ještě tam někde leží... kdo ho najde - má prémii.

Dál již cesta probíhala bez komplikací acca v15:00 hodin jsme byli u auta a hurá do kempu do bazénu.

24.6. ráno jsme se vydali kdomovu.

Suma sumárum 16.6. - 23.6.2006:

Glocnerhaus 1948m - Grossglockner 3798 m = 1850 výškových metrů

Campo Moro 1988m - Piz Bernina 4048 m = 2060 výškových metrů

Solda 1844m - Ortler 3905 m = 2061 výškových metrů

Celkem: 5971 výškových metrů

Závěrem bych chtěl poděkovat horám a počasí, že nám umožnilo bezproblémové dosažení těchto vrcholů. A taky kamarádům, kteří byli se mnou a celou tuto akci naplánovali .



Zdroj: http://www.turistika.cz/cestopisy/dabelska-alpska-trojkombinace

Alpská zastavení - den prvý - Krimmelské vodopády

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
Krimmeské vodopády
lupa

Poslední zastávka na Šumavě před hraničním přechodem do Rakouska. Pozorujeme východ slunce, který krásně zbarvuje přírodu do červena. V tuto chvíli jsme nabití optimismem, vypadá to, že prožijeme krásný slunečný prodloužený víkend vsamém srdci rakouských velikánů. Čím více se blížíme kSalzburgu, tím více náš optimismus klesá. Chvílemi se valí těžké černé mraky. Sluníčko sem tam vykoukne, ale čím dál více sporadicky. Za Salzburgem začne déšť chvílemi bičovat do oken autobusu. Rozmary počasí bereme snadhledem, alespoň nebude koryto vodopádů vyschlé jako jako před 6 lety na Medvědí soutěsce.

 
 

 
 

 

Krimmelské vodopády jsou největší vRakousku a páté největší na světě. Vyschlé koryto jim opravdu nehrozí. Zaparkujeme na horním neplaceném parkovišti, chvíli se kocháme celkovým pohledem na monstrózní masu vody a rychle kpokladně. Déšť na chvíli ustal, tak nemá cenu dlouho otálet. Hned za vstupem je Dolní vodopád. Dosahuje úctyhodné výšky 140m. Voda se zde tříští. Vítr nese kapky několik desítek metrů od vodopádu. Jsme zmáčení a vlastně by bylo úplně jedno, kdyby znebe padaly trakaře. Pohled je to opravdu nádherný. Jen fotit se moc nedá, fotoaparát by nemusel takový nápor vody přežít a ještě ke všemu je objektiv během okamžiku plný kapek.

Za chvíli už stoupáme po krásně udržované cestě smnoha vyhlídkami na další stupeň. Vodopády jsou rozděleny do tří stupňů. Horní vodopád, který má také úctyhodnou výšku 140 m dopadá na první stupeň. Zde následuje horizontální úsek, na jehož konci se vrhají vody do propasti prostřední části vodopádu, jehož výška je 100 m a smohutným pleskotem dopadají na druhý stupeň. Odtud pak voda pokračuje na již zmíněný spodní vodopád.

Ve chvíli, kdy máme před sebou poslední část vodopádu, mraky ztěžknou a zčernají. Za chvíli začíná pršet. Nevyužíváme ani možností občerstvení a rychle scházíme na parkoviště. Jsme celí zmáchaní, částečně se o to postaral déšť, částečně tříštící se voda pod vodopády. Rychle nasedáme do vyhřátého autobusu. Vtuto chvíli nám už déšť nevadí. Čeká nás už jen příjemná večeře. Jsme ubytování vsamém srdci Vysokých Taur, nejvyšších rakouské části Alp, kde se majestátně tyčí proslulé třítisícovky. Zítra nás čeká průjezd vysokohorskou silnicí Hochalpenstrasse. Výhledy na třítisícovky a nejvyšší horu Glossglockner budou opravdu závislé na počasí a jaké bude, to se necháme překvapit. Vtuto chvíli o tom ale moc nepřemýšlíme, po dobré večeří, stávající ze tří chodů usínáme vpříjemně vytopeném penzionu a o sluníčku si necháváme alespoň zdát.

fotogalerie na adrese http://mikiweb.kx.cz/alpy/index.htm

 

Alpská zastavení - Den druhý - V zemi svišťů

 
Cestopisy, Rakousko
 
 

Alpská zastavení - den druhý - v zemi svišťů

V zemi svišťů
lupa

Probouzíme se nabití energií. Pohled zokna nevypadá příznivě. Hory jsou zahaleny hustými mraky. Dnešní program, průjezd Hochalpenstrasse, je hodně závislý od počasí. Vypadá to, jakoby mraky stále klesaly níž, pohledy směrem khorám se každou minutu mění. Během snídaně se dokonce obloha sem tam protrhne a slunce osvítí štíty hor. Neztrácíme naději a telefonujeme na mýtnou bránu, abychom se dozvěděli. zda bude placený vyskohorský úsek silnice Glossglocknerstrasse průjezdný. Silnice je prý pokrytá ledovkou, pokud ledovka roztaje, můžeme počítat, že nás kolem 11 hodiny pustí.

 
 
 
 
 

Jsme ubytovaní přímo na vysokohorské silnici, poměrně vysoko, v městečku Fush. Sluníčko zde již krásně nasvítilo krajinu. Pohledy na okolní hory jsou opravdu pohádkové, vdáli vidíme vodopád jehož hluk doléhá až knám. Přesto se nám zde nechce čekat téměř celé dopoledne a rozhodneme sjet níž do horského městečka Zell am See. Nad městem se ještě valí husté mraky. Využijeme zbývající čas kprocházce kolem Zelltského jezera a nákupům drobných dárků. Neztrácíme zde zbytečně čas a o půl 11 odjíždíme zpět na Glossglocknerskou vysokohorskou silnici. Zaplatíme nemalé mýtné. Světelné tabule hlásí, že musíme silnici opustit do 17 hodin. Je jasno, sluníčko opět roztaje napadlý sníh a ten bude umrzat. Asi málokdo by dobrovolně zůstal déle a sjížděl nebezpečnou silnici po ledovce.

Čeká nás 36 zatáček súhlem otáčení 360 stupňů. Před každou zatáčkou jsou informace pro řidiče a informace o nadmořské výšce. Připadáme si skoro jako v letadle. Krajina pod námi se rychle vzdaluje. Vodopády, které se nám zdáli na téměř na dosah, jsou během chvilky jen tenké bílé čárky na svazích hor.

Občas zastavíme na některém zodpočívadel. Pohledům na velikány se nedá odolat, ale první větší zastavení máme pod horou Edelweisspice. Osobní auta mohou až na vrchol. My si bohužel více než 200 m převýšení na vrchol hory Edelweisspice / 2504m.n.m./ musíme vyšlápnout po svých. Přestože sluníčko občas vykoukne spíše jen sporadicky, výhledy jsou opravdu nádherné. Sem tam se objeví i nejvyšší vrchol rakouské hory Glossglockner. Silnice pod námi vypadá jako klikatice. Je vidět i jezírko u kterého nás čeká další zastávka. Zde je i malé muzeum.

Cestou zparkoviště pod Edelweisspice a naší další zastávkou - výšinou Františka Josefa pod nejvyšší horou Glossglockner a jeho ledovcem Pasterze, si připadáme jako na tobogánu. Neustále stoupáme a klesáme, občas i pod docela děsivým úhlem. Počasí je opravdu nádherné. Dokonce i vtéto nadmořské výšce míjíme pasoucí se stádo krav. Skoro nechápeme, jak se mohou na tak příkrém srázu udržet. Čím více se blížíme kvýšině Františka Josefa, tím více se blížíme kItálii a ráz hor se mění, štíty jsou čím dál více ostřejší a chvílemi připomínají Dolomity. Cesta za krásného slunného počasí se spoustou neuvěřitelných pohledů na hory nám velice rychle ubíhá.

Výšina Františka Josefa se rozprostírá ve výšce 2360 m.n.m., vříši věčného sněhu a ledu. Vždyť ledovec Pasterze je odkud skoro na dosah. Stačí kněmu sjet výtahem nebo po schodech po svých. Nám se, ale nezdá tak atraktivní, abychom zaplatili asi 8 Euro za výtah. Čas po schodech dolů a nahoru by nám zabral všechen volný čas a nic jiného bychom neviděli. Jdeme raději prozkoumat okolí nahoře. Je opravdu krásně, na stráních by se mohly vyhřívat alpští svišti, když budeme mít štěstí, můžeme potkat i kamzíka. Kamzíka jsme bohužel viděli jen dalekohledem. Ale svišťů jsou plné stráně. Turismus je pro ně opravdový ráj. Krásná štíhlá zvířátka, která jsme doposud znali jen zobrázků, jsou zde velké vypasené koule. Somrují kde se dá. Na jednom místě jim české sušenky Opavia chutnaly natolik, že se nechaly i pohladit. I když spíše jen vletu. Je vidět, že o pohlazení opravdu nestojí. Jen o sladkou dobrotu. Přestože je jich tu hodně, máme štěstí, ne každý je tu potká. Asi se snaží nahnat poslední zásoby tuku na dlouhou zimu.

Blíží se podvečer a sním i náš odjezd zpět na ubytování. Ještě poslední snímky a nasedáme do autobusu. Cestou zpět ještě zastavujeme u památníku. Bohužel každá taková stavba jako je Hochalpenstrasse má svoje oběti a tento památník byl postaven na jejich památku. Řidič nás po chvíli nahání do autubusu. Spěchá. Ani se mu nedívíme. Musí autobus i snámi dostat bezpečně dolů a nejhorší sjezd ho teprve čeká. Opět jako vletadle, jen vnímáme ukazatele snadmořskou výškou. Klesání je opravdu prudké a působí nebezpečněji, než když jsme jeli nahoru. Ani nedutáme. Tiše pozorujeme opět se přibližující pohled na vodopády. Řidič jede opravdu dobře, ani jednou nezaváhá. Až dole se dozvídáme, že venku už je teplota pod bodem mrazu. Silnice byla od roztátého sněhu mokrá. Hrozila ledovka. Naštěstí jsme to stihli včas. Řidiče odměňujeme za jeho senzační jízdu alespoň potleskem.

Do městečka Fush přijíždíme za tmy. Čeká nás chutná večeře. Než zalehneme do peřin, jdeme se ještě projít. Procházka pod oblohou plnou hvězd stojí za to a rychle na kutě. Snad nám počasí vydrží i zítra. Zítra nás čeká výjezd na vrchol hory Kehlstein. Hory, která bude navždy spjatá zdějinami. Hory, na které se procházel Adolf Hitler. Hory na které bylo vybudována luxusní stavba, dnes přezdívaná Orlí hnízdo.

http://mikiweb.kx.cz/alpy/index.htm

 

GROSSGLOCKNER - 3798 m.n.m.

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
 
lupa

GROSSGLOCKNER - 3789 m.n.m. Můj vysněný sen, o kterém jsem mluvil cca půl roku, a na který jsem se psychicky i fyzicky připravoval se konečně splnil! Po dlouhém přemýšlení jsem se přihlásil do jedné nejmenované CK na zájezd, který se soustředí na zdolání nejvyšší rakouské hory – GROSSGLOCKNER – 3798m.n.m. Den: 9.9.2005 Přejezd jižními Čechami a rakouským územím přes noc proběhl v pořádku a my se rázem ocitli na místě zvaném „LUCKNERHAUS – 1918m.n.m.", do kterého nás ještě vyvezl autobus. Průvodci již na dřívějším místě (v místě vykládky skupiny, která zdolávala GROSSVEDENIGER) rozdali všem členům výpravy lezecký materiál (mačky, cepíny, přilby, úvazky apod..). Hned po výstupu z autobusu se nám ukázala naše vytoužená hora GROSSGLOCKNER se vší svojí parádou jako by nás už vítala. Naše mačkání spouští u foťáků nebraly konce… V 10:30 se vydáváme se údolím nahoru směr chata STÜDLHÜTTE – 2802m.n.m., která se stane naším útočištěm ke zdolání našeho cíle. Cesta zprvu připomíná údolí někde ve Vysokých Tatrách, žádný sníh, všude kolem sálá pohoda Vysokých Taur. První větší pauzou se nám stala chata LUCKNERHÜTTE – 2241m.n.m. Dáváme si chvíli odpočinek se nám otevírá krásný pohled na GLOCKNER. Po cca dvou hodinách se ocitáme na chatě STUDLHÜTTE, ubytováváme se, odpočíváme. Vařit v chatě se nesmí, proto volíme místní venkovní terasu. Odpoledne následuje seznámení s lezeckým materiálem v podobě vyzkoušení maček, přilby, uvazování se, zacházení s cepínem apod. Stanovujeme si pevný čas pro odchod z chaty. Je to ranních 6:00 hodin. Počasí nám v tu chvíli nepřeje, předpověď však říká, že v den našeho výstupu má být radikální obrat a do 12:00 hodin má být hezky. Chceme tomu věřit…brzy usínáme.. Den: 10.9.2005 Všichni se probouzíme kolem 4:30 hodin. První co se v místnosti děje, je koukání z balkónových dveří na noční oblohu. Nechce se nám věřit, ale na obloze jsou hvězdy. Všichni jsme zajásali. Snídáme, kontrolujeme veškerý materiál, volíme vhodné oblečení. Před šestou se všichni setkáváme před chatou a za svitu čelovek se vydáváme k ledovci. Netrvalo dlouho cca 45 minut a od průvodců jsme dostali příkaz, že tady je čas se navázat a nastrojit vše, co jsme předchozí den tolik zkoušeli. Teď nastává to pravé dobrodružství. Rozdělujeme se do tří družstev, navazujeme se na lano a kráčíme vstříc dalším výškovým metrům. Stále je nám připomínáno dostatečné pití. Cesta přes ledovec vcelku utíkala, čeká nás první „feráta“ přímo k chatě JOHANESHÜTTE – 3454 m.n.m. Zde se rozvazujeme a v 9:00 hodin se všichni ocitáme u chaty. Dáváme si svačinovou dvacetiminutovou pauzičku. Mažeme si obličeje, nasazujeme sluneční brýle, svačíme a koukáme na vrchol, který už se zdá na dosah. Další pasáž výstupu je na sněhu, nenavázaní postupně postupujeme až pod samotnou „ferátu“ vrcholu. Zde natahují naši průvodci fixní lana a my se vydáváme směr vrchol. Cesta v tomto úseku je dosti nepříjemná, navíc se míjíme s dalšími skupinami. U některých skupin mi to rozum přestává brát….je to pro ně jen honba za vrcholem, neberou ohledy na nikoho. Asi nejobtížnější a celkově známá pasáž je mezi malým a velkým GLOCKNEREM, kde je značný převis, a kde se lidé shlukují v obou směrech. Z malého GLOCKNERU již vidím můj vytoužený cíl vrchol a na něm ten známý kříž. Hodinky mi ukazují 11:25 hodin a já můžu s radostí políbit kříž. Na vrcholu pořizuji několik fotografií, vítám se s dalšími členy naší výpravy. Počasí mi v době mého výstupu na vrchol přálo, je polojasno, jde vidět okolí..Někteří, kteří přicházejí až o hodinu později toto štěstí nemají. Úderem poledne se předpověď začíná vyplňovat. Začíná se zatahovat, zvedat vítr a sněžit. Hora nás už vyhání pryč…Dáváme se na urychlený sestup stejnou cestou. Vše probíhá v relativním poklidu v cca 15:15 hod. jsme opět na chatě JOHANESHÜTTE. Ze všech jde cítit určitá úleva, to nejhorší na sestup je za námi. Přes již zmíněnou „ferátu“ a ledovec za hustého deště se vracíme na chatu STÜDLHÜTTE. Je 17:00 hodin. Následuje večerní zhodnocení úspěšné akce u pivka a jiných pochutin a na všech tvářích jde vidět absolutní spokojenost. Usínáme znaveni kolem 23 hodiny. 11.9.2005 V tento den nás čeká cesta sestupu k autobusu. Počasí nám moc nepřeje, GROSSGLOCKNER se nám již neukázal. I přes to všechno je tento výstup pro mne hlubokým zážitkem. Hora nabízí veškerou pestrost ke svému zdolání, je obtížná, přiměřeně vysoká……KRÁSNÁ….! Horám zdar! Petr Kocich pkocich@email.cz

Vysoké Taury

 
Cestopisy, Rakousko
 
 
U vrcholového kříže
lupa

Přes ledovec na Grossvenediger - 3674 m.n.m. Na hranicích mezi Tyrolskem, Korutany a Salcburskem se táhne horský hřeben zvaný Vysoké Taury ( Hohe Tauern). Toto pohoří je pokládáno za jedno z nejpůsobivějších v Evropě. Může se pochlubit takovými pohádkovými štíty jako Grossglockner (3798 m.n.m.), což je nejvyšší a nejznámější hora v Rakousku a Grossvenediger (3674 m.n.m.), který je třetí nejvyšší horou rakouských Alp. Výstup z tauernského údolí Gschlöss od severovýchodu přes ledovec Keesboden na vrchol Grossvenedigru je velice hezkým zážitkem, přestože není technicky příliš náročný. Výchozím místem je chata Matreier Tauernhaus na okraji údolí, u potoka Geschlössbach, u níž je placené parkoviště. Příjezd sem je možný po trase Wien, Graz, Klagenfurt, Villach, Lienz, Matrei směrem k silničnímu tunelu Felbertauern. Dva kilometry před jeho vjezdem odbočuje silnice vlevo k parkovišti. Z Čech je možná cesta přes Salzburg na Zell am See a placeným tunelem Felbertauern (120 šilinků) na druhou stranu horského hřebene. Od chaty Matreier Tauernhaus ve výšce 1511 m.n.m. tedy sejdeme po značené cestě k potoku Gschlössbach, který překročíme a asi po sto metrech na křižovatce turistických cest odbočíme doprava a pokračujeme po turistické cestě č. 925 údolím Tauerntal ( označník cesty Matrei – Innergschlöss). Po chvíli se cesta stáčí mírně doleva a začíná stoupat v příkřejších serpentinách na návrší Hohe Achsel ve výšce 1701 m.n.m. Vpravo dole jsou vidět staré dřevěné salaše a domky, které působí velice malebně. Sestupujeme zpět k potoku mezi skalními bloky a podél něj pokračujeme k dřevěné lávce a přejdeme na širokou cestu po pravém břehu potoka. Po chvíli jsme u dřevěných domků osady Innergschlöss, ležící v závěru překrásného údolí, nad nímž se leskne bílý trojúhelník ledovce Schlatenkees. Po přestávce u horského hostince Venedigerhaus vyjdeme údolím po pravém břehu potoka cestou č. 902 B a po dvou kilometrech opustíme u rozcestníku širokou cestu a dáme se vlevo směrem na chaty „Prager Hütten“ stále cestou 902 B. Přejdeme můstek přes potok Wildbach a začínáme stoupat ohyby a serpentinami přes travnaté svahy i skalnaté úseky. U rozcestníku pokračujeme rovně k již viditelné chatě Alte Prager Hütte, která se zdá být velmi blízko, ale ještě to k ní chvíli potrvá. Chata je již pro turistiku uzavřena, je opuštěná a začíná chátrat, takže pokračujeme dál po cestě č. 902, odkud nás k chatě Neue Prager Hütte čeká ještě 300 výškových metrů, asi hodinka chůze kamenitým svahem. Překračujeme potok, vytékající z ledovcového jezírka a konečně jsou tu poslední metry stoupání a jsme u chaty, ve výšce 2796 m.n.m., odkud se naskýtají překrásné výhledy na ledovec a okolní horské štíty. Tento výstup z údolí k chatě měří asi 12 kilometrů a překonáme při něm 1200 výškových metrů, což pro tento den rozhodně stačí.Na chatě, patřící Německému alpskému spolku je možno se ubytovat, cena v noclehárně tu pro člena Alpenvereinu činí 85 šilinků, ostatní platí 170 šilinků, polévka 50 šilinků, jídlo kolem 100 šilinků. Druhého dne zrána vyrazíme k ledovci, neboť dnešek patří výstupu na Grossvenediger. Nejprve sejdeme značenou cestou kamenitý svah pod chatou a dostaneme se ke sněhovému poli pod skalním hřbetem po pravé straně. Vzhledem k tomu, že ve Vysokých Taurech občas nasněží i v létě a tím dojde k překrytí výstupových cest přes ledovec, je lépe ráno posečkat, než znalí místní alpinisté vyšlápnou novou stopu přes ledovec. Po příchodu na ledovec je nutno nazout mačky, cepín přijde při výstupu také vhod a navázání se do lanového družstva je nutností, protože hluboké a zrádné ledovcové trhliny hrozí. Další nutností je použití silného ochranného krému na obličej a rty, neboť i když není slunce mnohdy při výstupu vidět, dokáže vás přesto v těchto nadmořských výškách spálit, což není ani trochu příjemné. Takže navázání začínáme sněhovým polem stoupat při pravém okraji ledovce, držíme se asi 250 metrů od skalního hřebene po pravé straně, až vystoupáme nad střední část ledovce, rozbrázděného četnými mohutnými trhlinami. Mírně vpravo pokračujeme vzhůru k horizontu, opatrně procházíme kolem několika trhlin, poté následuje výstup do výšky 3400 metrů na sněhové pole v horní části ledovce, které je již bez trhlin. Celou cestu nahoru nás provází výhled na nádhernou skalní stěnu Schwarze Wand (Černá stěna), jejíž název je naprosto výstižný. My se však při výstupu držíme dál od ní, stále více při pravé straně ledovce. Ze sněhového pole ve výšce 3400 metrů začíná výstup jihovýchodním svahem k vrcholu Grossvenedigru. Posledních 260 výškových metrů stoupání vysněženým svahem nutí k častějším přestávkám, cepíny tu přijdou vhod. Vystoupáme na vrcholový hřeben, kde je třeba dát pozor na sněhové převěje. Tento místy velmi úzký hřeben opatrně přejdeme a jsme u vrcholového kříže Grossvenedigru, ve výšce 3674 m.n.m K chatě Neue Prager Hütte sestoupíme po stejné trase, celá tůra trvá asi 5 hodin. Třetího dne sestoupíme od chaty zpět cestou č.902 k chatě Alte Prager Hütte a u rozcestníku pod ní odbočíme vlevo a sestoupíme 200 metrů k dalšímu rozcestí, kde se dáme vpravo na cestu ŐAV – Gletscherweg k ledovci. Ta klesá přes hladké skály, po červených značkách a kamenných mužících dojdeme k ledovci Schlatenkees. Po půlhodinovém sestupu a přechodu potoka opět chvíli stoupáme do protilehlého svahu ke kamenné mohyle, od níž už značená pěšina klesá kolem nádherného jezírka s travnatým ostrůvkem uprostřed, s názvem „Auge Gottes – Boží oko“. O něco níže projdeme kolem jezera Salzbodensee a v serpentinách klesáme až k ledovcové moréně, která ukazuje, kam až sahal ledovec v roce 1927. Vytesaná cesta vede k vyhlídce na hučící vodopád, nad nímž vyčnívají bílé štíty hor. Pěšinou sestoupíme na dno údolí, přejdeme na druhý břeh potoka na silnici a po ní se dostaneme do osady Innergschlöss. Dál pak pokračujeme silnicí kolem skalní kaple Felsenkapelle v mohutném skalním bloku, přes malebnou osadu Aussergschlöss dolů, zpět k chatě Matreier Tauernhaus. Celý sestup od chaty Neue Prager Hütte trvá asi 4,5 hodiny. Doporučená mapa : Alpenvereinskarte Nr. 36 Venedigergruppe 1 : 25 000 Převzato z časopisu Outdoor

Pro mě je to nejlepší ubytování v Bašce Vodě, velmi milí lidé, čisto, vstřícnost a ... skvělé víno!!
214.JPG
P1040124a.jpg
P1000247a.jpg
Baška Voda

Baška Voda

Baška Voda

Baška Voda

Baška Voda

Baška Voda

Baška Voda, Baško Polje.jpg
ostrov Brač(1).jpg
U Ivana.jpg
Povlja (Brač).jpg
Omluvte prosím nedokonalost těchto stránek, tvořil jsem je v lednu 2008 a šlo původně jen o informace k Baško Polje a k našim výletům a to vše jen a jen pro náš úzký okruh přátel. Ale myslím si, že informace, které jsem začal uvádět, jsou praktické, nové, aktuální, prostě na stránkách cestovek či v jejich katalozích některé z nich prostě chybí. Na YouTube jsem umístil videa z těchto akcí, je tam i ilustrační video k cestě od pláže u kempu Baško Polje až ke stanům. Pro představu, jak to tam vypadá, jak je to daleko, jak vypadají toalety, obchod, pekárna v kempu apod. Doplnil jsem tu aktuální ceny mýtného, ceny pohoných hmot, trajekty, on-line kamery, předpověď počasí - vše nejaktuálnější (srpen 2013). Odkazy na stránky chorvatských medií, velkých řetězců ... Neustále se pokouším tedy dopňovat, aktualizovat text. Fotogalerie je již hotová. Tak prosím o trpělivost. Děkuji.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one